Denní motto

26. července 2015 v 21:18 | Christine Sunrise |  Et cetera
Chceš-li něco získat, něco, co jsi předtím nikdy neměl, budeš pro to muset udělat něco, co jsi nikdy neudělal. Vše je možné. Stačí cvik a trpělivost. Máš víc síly, než si sám uvědomuješ. Zvládneš cokoliv, co si usmyslíš, ale nikdy to nebudeš vědět, dokud to nezkusíš. To jediné, co ti brání v objevování nových dobrodružství je STRACH.
Strach, který lze nalézt v našich vlastních pochybách. V pochybách ostatních lidí.
Čím blíže jsi však ke Slunci, tím větší jsou stíny. Proto se nedívej zpět! Jdi dál! Pokračuj! A zjistíš, že jsi vlastně skvělý v tom, co děláš. Protože máš vůli.
Někdy se výsledky dostaví hned a někdy se najde místo pro zlepšení. To je v pořádku! Někdy věci dokonce nemusí jít podle plánu, ale ne každému se vše podaří na první pokus. Někdo se ke svému cíli dostane dříve, ale to neznamená, že ty jsi zklamal.
Největší úspěchy jsou doaženy těmi, kteří se nevzdali, kteří pokračovali.
Zvládneš cokoliv.
Dokážeš to.
Ale nikdy nebudeš vědět, dokud se nepokusíš...
 

Proč mě Jidáš a Athéna nevykolejili

13. května 2015 v 13:39 | Christine Sunrise |  Et cetera
Stručně řečeno, protože nejsem debil. A taky proto, že kdybych neznala Jidáše, tak mě za to moje věřící rodina ukřižuje a ještě si nad tím umyje ruce (a doufám, že víte, jakou biblickou postavu mám teď na mysli).
Mě v té naší slavné maturitě totiž zarazily naprosto jiné věci; Jako třeba to, že v článku na 3/4 stránky mám najít tři chyby. Obyčejně s takovým úkolem nemám nejmenší problém, ale v tom stresu jsem měla co dělat. Zadání jsem pročítala vždy ix ypsilonkrát za sebou a ztrácela drahocený čas.

Maturita sama o sobě těžká nebyla, já nadávám akorát tak na svou hloupost a málo času, hodilo by se mi o 5-10 minut víc, ale bohužel nenadělám nic. Jidášovi a Athéně nebo Mandelovi se akorát směju, protože mi některé ty hlášky přišly vtipné a upřímně, po odepsání jsem se cítila fakt mizerně, takže jsem s rozhořčením všech ostatních dost soucítila.

Co mě ale dokáže totiž po letošních maturitách rozezlit nejvíc, jsou dámy (a pánové), které se vytahují tím, jak tu maturitu zmákly ve 20 minutách při obědovce. No páni! Tleskám, a sušenku nechceš? Protože ono je něco jiného si to zkusit s myšlenkou "tak uvidíme, za jak dlouho to dám, když si na to ti hňupové ze středních stěžují" a s myšlenkou "jestli to poseru, tak jsem bez maturity, jdu v září a Anglii můžu dát tak akorát sbohem a šáteček".

Co tak ještě po odmlce vyflusnout? V minulém článku jsem psala o přijetí na 4 z 5 britských škol. Dnes povím, že jsem byla přijata na všech pět, potvrdila univerzitu ve Worcesteru a... a teď bych měla pokračovat ve šprtání dějáku, protože jinak ty ústní nedám a FAKT půjdu v září. A na to já nemám dostatek flegmatismu. Bohužel. Bohudík...?

Maturiťák, Anglie a tak dále

8. února 2015 v 21:09 | Christine Sunrise |  Deník a jiné absurdity
Ahoj, ahoj, ahoj! Zas se hlásím po dlouhé době. Musím se zase po čase vypsat z novinek.
V první řadě chci říct, že jsem ty přihlášky do Anglie podala. A po dlouhých útrapách s psaním statementu a tak dále, jsem je i odeslala a měsíc netrpělivě vyčkávala odpovědi. A to si představte... Já byla přijata na všechny! Teda abych nekecala, na jendu odpověď stále čekám, ale je mi už celkem jedno, jestli mě přijmou nebo ne. Čtyři univerzity z pěti mi řekli ano! Teď už jen splnit podmínky a hurá do Anglie na studia.

Včera jsem měla maturák. Fakt peckovní párty. Sice jsme se se třídou nechutně hádali celé ty dny předtím, ale nakonec to bylo velmi vydařené a i lidi to bavilo, co jsem tak slyšela. Náš nástup jsme museli zopakovat i jako půlnoční překvapení, jak moc se líbil, což bylo neskutečný, zarážející, ale zároveň nás to všechny extrmně potěšilo.

Jinak v poslední době zažívám nechutný stresy. Ze školy se mi neustále zvedá žaludek, nehty mám ohryzaný víc než kdy jindy, pořád s emi chce brečet, přibrala jsem a z toho mám depky snad největší... Nevím, asi nejsem pořád zdravá. Chtěla bych zpět svých 52 kilo a hubený nohy. Fakt jo... Protože když se na sebe kouknu do zrcadla, tak je mi ze sebe akorát špatně.

 


Ze života vystresované maturantky

30. listopadu 2014 v 14:03 | Christine Sunrise |  Deník a jiné absurdity
Tak jsem se po měsících zase dokopala něco napsat. Iniciativu mi samozřejmě dodala kamarádka, takže tímto ti děkuji Katie, padám na kolena a smekám svůj širák!

Abych tak řekla, poslední měsíce byly víc než nudné, naplněny studiem, stresem, brekem (souvisí s již vyčtenými) a vším tím nepříjemným, i když sem tam se staly i věci velmi příjemné.
Moje konverzování v angličtině se zvyšuje na level nevídaný, není snad den, kdy bych neťukala do mobilu nebo na facebooku svým international friends. Doma mě nazývají "náckem" a "fašistou", protože mě navíc německá konverzace s naší přísnou paní profesorkou donutila makat. A to až do takového stádia, že jsem se naučila skloňovat přídavná jména, učím se - neřku-li ŠPRTÁM - slovíčka, jako nikdy před tím (mimochodem, založila jsem si poprvé za celé ty roky na gymplu slovníček na němčinu, nevídané a dechberoucí!). Do toho se bavím se svým německým kamarádem a italskými kamarády a prostě z toho tak nějak vzešlo, že sympatizuji s extrémní pravicí. Aha...
(pozn. doma si z toho všichni dělají legraci, nikdo snad nevěří takovým předsudkům, jako je to, že ten, kdo mluví německy je fašista, ne?!)

Navíc přišlo období, kdy se na mou hlavu snáší čím dál více otázek ohledně vysoké školy (jako bych neměla dost starostí s maturitou, teď ještě co chci studovat dál? Čím si chci stvrdit to, jak budu v budoucnosti žít, no?!)...
"Co chceš studovat?"
"Proč to?"
"K čemu ti to bude?"
"Aha, a cože přesně můžeš pak všechno dělat?"

Tyto a další otázky mi fakt už začínají pěkně ležet v žaludku.
No, každopádně včera jsem navštívila seminář pořádaný organizací unilink, který zprostředkovává studium ve Velké Británii. Uvažovala jsem, že tu to možnost zvážím a případně vyzkouším. Po návratu domů jsem měla jasno - do toho prostě jdu.
Takže jsem si nechala poslat seznam univerzit, které mají můj obor, a nejspíš si nechám poslat i podklady po přihlášku. Rodiče se teda moc netvářili, ale myslím, že moje argumenty jsou absolutně nezpochybnitelné a v tomhle mě naši fakt nezastaví. Akorát bych pak litovala šanci, které jsem se nechopila...
Držte mi s tím palce, budu potřebovat pořádnou dávku štěstí.

Vzpomínky (ne na Afriku, ale na prázdniny)

21. září 2014 v 21:35 | Christine Sunrise |  Et cetera
Poslední střípky z dovolené. Kterou bych brala znova...