Listopad 2011

S výraznou esencí beznaděje

23. listopadu 2011 v 20:21 | Christine Sunrise
Zavíráš oči a vnímáš jen sluchem. Zacpáváš si uši a vnímáš jen zrakem. Pokaždé to vidíš trochu jinak. A tak konečně otevři oči, sundej klapky z uší a uvidíš; poznáš mé celé já. Prosím... A tak při další a další slze hystericky nabírám. Píšu imaginarní dopisy, posílám své modlitby vzhůru k nebi a otřásám se hysterickým pláčem. A když se někdo ptá, co se děje, s lhostejností a smíchem odpovídám, že zase nic. A oni se s úsměvem obrátí, protože ve skutečnosti je to nezajímalo.
Je to jako mít dýku v srdci. Dokolečka a neustále jí někdo drásá, otvírá. A ta škvíra se ještě více šklebí. Už vypadá jako měsíček na hnoji. Neustále z ní prýští krev. Pořád a pořád. A ruku tisknu k hrudi s malinkou nadějí, že tím tu bolest zastavím.
Bezúspěšně.

Mrzutosti

22. listopadu 2011 v 21:39 | Christine Sunrise
Šeptám, mluvím, křičím, k ničemu to nevede. Stejně vidíš jenom černou díru - pohybující se ústa. Snažím se vytvářet slova, ale zjišťuji, že se mi to nedaří. A když už se mi to povede, nikdo mě neposlouchá. Všichni si jedou to svý.
Z posledních pocitů se snažím vytvořit chvíli, která by za to ještě stála, nedaří se.
Nikdo mě neslyší, nikdo mě neposlouchá, nikdo mě nevidí, i když o mně ví.
Už docela nechápu, ztrácím se, topím se. Stala se ze mě falešná mrcha, ta, kterou jsem kdysi nenáviděla, ta, kterou jsem utlačovala, protože mě to tak učili.
Kapky moře v očích a tím rozmazaným pohledem koukám na svět. Není se čemu divit, vidím všechno špatně. Výsledky mých poznatků, mých špatných nálad si zapisuju do deníčku a datum podtrhnu červenou tužkou. A pak si zase s úsměvem ve tváři řeknu, že to skončilo. Žiju si šťastně svůj život. Jenže vím, že světlo zase není napořád. A pak znenadání dojde baterie, praskne žárovka. A všechno je zase v háji…
A ve strachu si zpívám. "Z posledních pocitů, poskládám ještě jednu úžasnou chvíli. Je to tím, že jsi tu, možná tím, že kdysi jsme byli..."

Mezi dvěma světy

13. listopadu 2011 v 12:36 | Christine Sunrise |  Et cetera
To je to místo,
mezi dvěma světy.
Místo zhrzených duší,
to místo,
kde brána čeká otevřená,
DOKOŘÁN.

Čeká a volá,
"pohostí vás nový svět",
světlý či tmavý,
to jen ta brána ví.