Červenec 2014

Sourozenci

21. července 2014 v 22:21 | Christine Sunrise |  Nesmírně umělecké počiny
Tak jsem se jednou nudila u televize. Mám pocit, že dávali nějaký animák takže je divný, že jsem se nudila, ale budu to přikládat faktu, že už jsem ho nejspíš viděla (asi stejně kecám...). Jenže já si fakt zaboha nevzpomenu, co to bylo.
Každopádně se mi ty skicy zalíbily, hodila jsem je do svého "kompjůtru" a začala si je šmrdlat tím svým nemocným stařičkým tabletem.

Takže jsem si řekla, že jsou to prostě nejspíš sourozenci, pózující na fotku. Třeba, žeáno.
Mír s vámi!

P.S.: Zvětšete si obrázek do plné velikosti pro zobrazení jeho hvězdné *ehm* ne *ehm* kvality. Dík, pac a pusu!

Hvězdy nám přály srdce na maděru

17. července 2014 v 23:12 | Ess |  Recenze
Hvězdy nám nepřály, tak zní jméno jednoho z největších a nejnovějších (ehm, v době kdy jsem to psala nejnovějších) světových fenoménů, který se v současnosti objevil na stříbrném plátnu; ale kde a hlavně kdo to začal? Stejnojmenná knižní předloha pochází z pera Johna Greena a není jeho prvotinou. Spisovatel, který by si na vizitku mohl napsat "profesionální lamač srdcí - na tisíce kousků během méně než čtyř set stránek", vydal před Hvězdami čtyři knihy (například Hledání Aljašky či Will Grayson, Will Grayson) a publikoval několik svých povídek. Přestože jsou jeho díla většinou klasifikovaná jako Young Adult, sáhne po nich i leckterý dospělý a mezi stránkami objeví báječné příběhy, které zaručeně pohnou jeho city.Ovšem fanoušci jejich význam nejspíš pochopili víc (anebo jim vytvořili účel sami) a používají pro sdílení citátů.
Hlavní hrdinkou knihy je Hazel Grace. Možná byste o ní řekli, že to je zcela normální sarkastická šestnáctiletá slečna, která je znechucená životem. Až na to, že bojuje s nevyléčitelnou rakovinou štítné žlázy s metastázemi na plicích od svých třinácti let. Ačkoliv se neutápí v sebelítosti, vyhýbá se téměř veškerému sociálnímu kontaktu. Myslím, že by to mohlo být následkem její ohromující inteligence, řekněte, kdo v šestnácti studuje na vysoké? Nicméně to její rodiče vede k obavám o její duševní stav, protože člověk, co není společenský, se určitě plácá v depresích a uvažuje nad tím, že pomůže rakovině a zabije se sám. (Promiňte, trochu jsem se nechala unést jejím sarkasmem…) Z toho důvodu ji začnou posílat do podpůrné skupiny, kterou Hazel naprosto nesnáší. Konverzace o tom, že se cítí mizerně, nejsou její oblíbenou částí dne (částečně kvůli tomu, že se cítí prostě okay) a kromě Isaaca, který je na jedno oko slepý, není nikdo, kdo by ji chápal. Právě on Hazel seznámí s Augustem, který trpěl osteosarkomem a v současnosti je jednonohý, ale zdravý, načež se ti dva začnou vídat častěji. Sdílejí své myšlenky, sny, oblíbené knihy… A jak to tak v YA bývá, v příběhu figuruje i láska.
Do rukou se mi dostal klasický anglický hardcover, jaký můžete vidět na začátku recenze (ale nepodepsaná). Takto potištěný je pouze papírový obal a vzhledem k tomu, že papírové obaly nesnáším, byl prakticky pořád dole. Pod ním se ukrývá "minimalistická" čistě černá obálka se stříbrnými literami. Ta se mi líbila snad víc, než nápaditý obal. Stále jsem nějak nepochopila význam obláčků s názvem a jménem autora... Ovšem fanoušci jejich význam nejspíš pochopili víc (anebo jim vytvořili účel sami) a používají pro sdílení citátů.
Nemyslím si, že by bylo potřeba vám přílišným rozebíráním zápletky kazit první dojem a momenty překvapení, takže bych se raději přesunula k mému názoru (smíchanému s dalšími informacemi o knize).
Jak jsem si všimla, první osoba je u anglických YA velmi oblíbená a John Green ji také využil. Ale osobně mi přijde, že se pro angličtinu hodí mnohem lépe, než pro češtinu. Sice se cítíte vtaženi přímo do světa hrdiny, ale na druhou stranu se velmi často opakují slova "jsem" a další podobná, která jsou nutná pro sestavení věty z pohledu postavy. Mně osobně to lehce kazí požitek, a proto si takovou knihu radši přečtu v originálu.
Ale abych se vrátila k Hvězdám - vypadají jako deník Hazel. Jsou plné jejích myšlenek, úvah, přání… Doslova vás vezmou za límec a zatáhnou do její hlavy. Do světa mladé umírající dívky. A donutí vás vidět, jak byste měli žít. Radovat se z maličkostí. Žít okamžikem. Nestarat se o budoucnost. Nelitovat minulosti a především si zvyknout na zklamání.
Jak jsem řekla na začátku - John Green láme srdce a tato kniha není výjimkou. Některé části dokonce vypadají, jako by byly napsány, jen aby vás dostaly do kouta, plačící a vzlykající. Místy jsem zavírala knihu, jen abych se vybrečela. Někdy jsem se zaříkala, že už to nebudu číst. Ale byly to plané výhružky, protože ta kniha vám nedovolí ji odložit.
Našla jsem názory, že John Green napsal jen další knihu o rakovině bez jiného účelu, než je zranění čtenáře. Že existují mnohem lepší díla dotýkající se tohoto tématu. Ale mně se do rukou zatím nedostala, takže John je pro mě pořád úžasný autor se úžasnou schopností čtenáři předat poselství a změnit mu svět.

Hvězdy nám nepřály vám rozhodně doporučuji. Jak Hazel, tak Augustus jsou okouzlující a silní dospívající, kteří vás inspirují k tomu, abyste nebrali problémy tak vážně a žili naplno.

Krásná cizinka

17. července 2014 v 22:59 | Ess |  Et cetera
*lehce pootevřela dveře a nakoukla do nich*
*přelétla prázdnou místnost oslnivě zelenýma očima*

Áha, tak je tu celkem prázdno. Víte, Christellka si řekla, že jí to tu trochu zahnívá a potřebuje pomoc, takže si pozvala mě - krásnou, všestranně nadanou a hlavně dokonalou Essku. (Která si ráda vymýšlí a hraje, že má sebevědomí.)
Dobře, ve skutečnosti to bylo tak, že jsem dostala chuť oprášit své grafomanské mozkové buňky a recenzovat knížky. Ovšem na vlastní blog si netroufám (vždycky to dopadne špatně), takže se mi Chrissie milostivě nabídla, že bych mohla čas od času něco přihodit sem. A mělo jedinou podmínku - musím se představit.
Takže... Tohle nesnáším. Mluvení o sobě. Jsem sice sebestředná, ale představování se je i na mě moc.
Fajn. Jsem sedmnáctileté divné stvoření. Trošku vlasový chameleon - momentálně zrzka (prý jsou zelenooké zrzky klišé, pchá!), trošku sukňový maniak (jako jiné ženy mají boty, tak já mám sukně. V tuhle chvíli asi... deset? Možná o pár víc) a hlavně knihomol. V mé kabelce běžně najdete tři knížky (Jednu dočítám, druhou budu začínat, třetí anglickou a čas od času i čtvrtou náhradní, kdyby mě ty dvě nebavily) a v knihovně mě znají jménem. Stejně jako Týnka se nechávám komandovat Velkým Vontem na frisbee - to budí u mých známých značné pobavení. Jemná dívčina, celoročně v sukních a podpatcích, takovej šprťák, si dvakrát týdně oblíkne tepláky/kraťasy, divný tílko a kopačky a lítá jak posedlá za talířem. Ne zrovna zdárně - ale na to by se hodil samostatný článek, protože všichni mají rádi trapasy a neštěstí druhých.
A ještě jedna informace. S tím šprťákem jsem to myslela vážně. Jsem schopná vám u piva vykládat o tom, jak se během třiceti let vyvinuly bakterie způsobující nekrózu.
Prostě jsem divný člověk. Hodně lidí mě nemá rádo. Hodně lidí mě zbožňuje. Ale většina mě opravdu nemůže vystát...

P.S.: Chtěla jsem sem dát fotku. Ale nehodila se k designu blogu. A Chrissie se bála, že mě budete mít radši. *zazubila se na ni*

Vyšlápnout a nasadit sluneční brýle

6. července 2014 v 20:31 | Christine Sunrise |  Deník a jiné absurdity
Tak nám to začalo. Před týdnem. Prázdniny.
Těšila jsem se na ně už od té doby, co začal školní rok a ještě víc po začátku prvního pololetí. V dubnu to se mnou bylo už k nevydržení a v červnu jsem myslela, že se prázdnin nedožiju... Dožila jsem se.
Začala jsem je fakt hezky a zábavně - střevní chřipkou. Ono to grcání do kýble a neustálý fňukání fakt stálo za to. Aspoň mě u babči všichni obskakovali...
Taky jsem hezky makala. Moje zlenivělé měšťácké ručičky šáhly a pocítily pach práce. A že to fakt byl pach... Čistit česnek, páni! To je vám takový odér, že pokud se nenaložíte do litru parfému, aka arabské koupele, tak ten smrad prostě a jednoduše nepřebijete.

Jo, a oblíbila jsem si hledání pokladů :) (fotky jsou z mobilu, tak se omlouvám. A fotografka taky nejsem... )