Srpen 2014

Jak jsem se (ne)stala řidičkou

27. srpna 2014 v 19:16 | Christine Sunrise |  Deník a jiné absurdity
Dnešek pro mě byl jedním z velmi důležitých dnů. Měla jsem potvrdit, že jsem schopná vyrazit na silnici a nikoho přitom nezajet ani nenabořit žádné jiné vozidlo. Poslední týden se tudíž pro mě stal nesmírně stresovým. Ale abych zas tak moc nekecala, učit jsem se začala poslední tři dny...

Všichni kolem mě se pořád děsili testů a já jediná chodila a se zděšením vyjadřovala hrůzu ze samotných jízd. Co si budeme povídat, nějaký testy mi celkem byly u zadku do poslední chvíle. Od začátku jsem tvrdila, že jízdy po mě budou tou horší částí, přestože mě ježdění moc baví a na silnici jsem i pozorná a opatrná. Samozřejmě, že nejsem skvělá řidička, ale myslím, že nejsem ani špatná. A ony jízdy se mi fakticky staly osudnými.
Nějaký to větší šprtáníčko testů začalo až dva dny před samotnými zkouškami. Tím šprtáním mám na mysli to, že jsem si sedla za počítač a začala procházet soubory otázek na stránkách ministerstva dopravy. Zpočátku mi testy vůbec nešly, začala jsem tudíž chytat nerva jak z jízd, tak i z testů. Panika začala.
Den před jízdami (tudíž včera) panika nabrala fakt vysokých otáček (hm, tématické). Po odježdění posledních cvičných jízd v autoškole, jsem zasedla za počítač a celé odpoledně strávila nad otázkami a testy a to s pořádnou dávkou zeleného čaje.
Když se mi konečně podařilo testy prolízt, začala jsem věřit na lepší zítřky. A pak se mi začaly DOOPRAVDY dařit. Jako FAKT!

V tu chvíli jsem si už začala říkat, že testy prostě zvládnu. Začala jsem proto přemýšlet nad jízdami. V hlavě mi probíhaly všechny záludné ulice s jednosměrkami, které u nás máme. V noci jsem se ani pořádně nevyspala, jak mi v hlavě pořád šrotovaly křižovatky a přednosti v jízdě (fakt nekecám).
V den Dé (tedy dnes), jsem dorazila na náměstí, kde jsmě měli smluvený sraz. Ostatní účastníci zájezdu kurzu zde už čekali a nebo se pomalu trousili. Společně jsme probrali nejzáludnější otázky z testů a ujistili se ve správných odpovědích. A samozřejmě, že přišla řada i na otázku, čeho se bojíme víc. A zase jsem byla jediná, kdo řekl, že jízd (sakra, to jsem fakt tak neschopná v řízení nebo co?!)...
Při testech jsme se rozsadili k počítačům a začalo usilovné vyplňování. Doopravdy jsem se cítila blbě, když jsem po 4 minutách zjistila, že mám test hotový. Za další 4 minuty jsem ho stihla 2x zkontrolovat a byla jsem si jistá, že vše mám dobře (stejně jsem ho nechtěla odeslat jako první :D) a tak jsem počkala, dokud ho neodeslali kluci za mnou. Pak jsem zjistila, že jsem byla jediná, kdo z testů získal 100%. Takže jsem automaticky byla za šprta. Senzační.
Začaly narážky typu: "Ááá, šprtík, co má 100% určitě nakonec neudělá jízdy". Společně jsme se tomu smáli, byly myšleny ze srandy, jenže já si v duchu říkala "a co když je to pravda?".
No a taky, že jo.
Jízdy probíhaly tak do poloviny v klidu, přestože jsem se klepala a zpočátku řadila jak absolutní lama. Začala jsem chytat většího a většího stresa a pak se to stalo...

"Na křižovatce v levo."
Zrcátko, blikna, spojka, podřadit, točím vlevo...
"Slečno, kdo měl přednost?"
A doprdele... "Ti vpravo."
"Tak to už nemusíme parkovat. Dojeďte si na náměstí."

Jo a přesně takhle jsem měla po zkoušce. Půlku dne jsem pak probrečela doma, nejdřív nejedla, nepila, mrzla a posmrkala tunu kapesníků, z nervů mi byla neskutečná zima a chytala mě parádní zimnice (to se mi už dlouho nestalo). Pak jsem se začala dopovat cukrem, když jsem si řekla, že nervy potřebuju už obalit a že se na všechno už vykašlu.
Cejtím se pořád mizerně, jak absolutní debil. 100% z testů a neudělat jízdy?! Bože, kdyby to nebylo 100%, tak bych aspoň nebyla za šprtku, co se dokáže zákon nadrtit a potom to nedokáže použít v praxi (tyhle typy mám totiž osobně sama moc ráda). Navíc si vyčítám to, že celou dobu jsem přednosti dávala a pak v té jediné ulici... jsem se na ní totálně vysrala.
Přijde mi, že jsem zklamala sebe, mamku, která mi věřila víc, než kdo jiný, kamarádky, co mi fandily a navíc se děsím toho, že ze mě moje drahocená tetička bude mít akorát tu největší prdel, protože jejich dcera to udělala napoprvé, žeáno.
Takže vlastně asi zas tak dobrá řidička nebudu, když zapomenu na tu nejzákladnější věc, co můžu.

No, abych nebyla tak negativní, tak jsem se vybrečela na rameno kamarádovi, vyfňukala se do chatu kámošce, povztekala se u mamky, že já debil ještě radila kámošce s testy a ona sama jízdy dostala jen-tak-tak, protože neumí používat blinkr, když zastavuje u krajnice a to samé, když vyjíždí a že jí motor chcípe na kruháku, na který vjíždí na čtyřku. A tak nějak mi bylo řečeno, že si z toho nemám dělat těžkou hlavu, že nikde není psáno, že ti, co dali jízdy napodruhé, jsou horší řidiči než ti, co je dají napoprvé. Nevím co je na tom pravdy.
Za 14 dní mi držte palce. Já jdu brečet dál nad svojí vymatlaností. A všem, co dělají závěrečky přeju hodně štěstí a pozor na zrcátka, blinkry a přednosti :)

Ze života operátorky: Všechno je jednou poprvé

3. srpna 2014 v 21:59 | Ess |  Deník a jiné absurdity
Peníze, peníze, peníze. Jedno slovo se točí hlavou každého studenta těsně před začátkem prázdnin. Potřebuje je na party, fesťáky, cestování, oblečení a prostě bez nich se to nedá.
A já přesně na tohle myslela, když mi kámoška řekla, že v jistém call-centru berou i pod osmnáct. (Nevěřili byste, jak těžké je sehnat brigádu, když jste narození na konci srpna.) Nikdy jsem nebyla zaťápnutá myška, moje "ukecávací schopnosti" byly odjakživa obdivuhodné. Ze zkoušení jsem s miniaturními znalostmi odcházela nejhůře s dvojkou, většinou to bylo jedna mínus. Takže dle jejího názoru bych pro to byla dokonalá.
Na internetu o call-centrech najdete pár článků (já narazila na jeden fakt dobrý pro střet "prezentace pro veřejnost" a "realita" /tu najdete v mých článcích/), ale bůhví nakolik jsou pravdivé a nakolik jde o vysněnou práci - doslova. Já vám dám nahlédnou pod roušku tajemství prostřednictvím vtipných historek, smutných historek a vyhrocených situací.

Rozhodně vám nechci hned říct, jak je to pro operátora strašné, takže spíš začnu tou vtipnou částí.

Rozhovor No.1

"Dobrý den, u telefonu Ess, jak Vám mohu pomoci?"
"Víte, mně nefunguje internet. Mám ten váš týdenní balíček a vůbec to nejde."
"Tak se na to společně podíváme. Data na SIM kartě máte v pořádku, balíček také, takže já vám pošlu SMS, která Vám k tomu nastaví přímo telefon. Máte chytrý telefon?"
"Nooo... On asi není chytrý, ale je dotykový."
"Dobře, tak bych si vás poprosila o jeho značku."
"Hawaii"

Slečna samozřejmě myslela Huawei (čte se jako Hoovej) a chytrý nakonec taky byl. Hlavně že jsme si rozuměly a já nevyprskla smíchy. Neměla jsem od toho daleko.

Ocenění za dotaz dne 03. 08. 2014
"Paní, já mám takový problém. Volala jsem s dcerou, nějak nám to vypadlo, a když jsem se jí pak snažila dovolat, tak mi to hlásilo, že je uživatel dočasně nedostupný. Koukla byste se, co se mi stalo s telefonem?"
"Samozřejmě, jsem ráda, že jste se mi dovolala."
Zatímco žena povídá a povídá, Ess ztlumí mikrofon a nevěřícně se na vedlesedícího Pařízka: "Vážně mi ta ženská volá kvůli tomu, že se její dceři vybil telefon?"
"Užij si ji," poplácá ji Pařez po rameni. "Moje se se mnou hádá, že měla hovor o 25 halířů jinak ohodnocenej. Levnější!"