Deník a jiné absurdity

Maturiťák, Anglie a tak dále

8. února 2015 v 21:09 | Christine Sunrise
Ahoj, ahoj, ahoj! Zas se hlásím po dlouhé době. Musím se zase po čase vypsat z novinek.
V první řadě chci říct, že jsem ty přihlášky do Anglie podala. A po dlouhých útrapách s psaním statementu a tak dále, jsem je i odeslala a měsíc netrpělivě vyčkávala odpovědi. A to si představte... Já byla přijata na všechny! Teda abych nekecala, na jendu odpověď stále čekám, ale je mi už celkem jedno, jestli mě přijmou nebo ne. Čtyři univerzity z pěti mi řekli ano! Teď už jen splnit podmínky a hurá do Anglie na studia.

Včera jsem měla maturák. Fakt peckovní párty. Sice jsme se se třídou nechutně hádali celé ty dny předtím, ale nakonec to bylo velmi vydařené a i lidi to bavilo, co jsem tak slyšela. Náš nástup jsme museli zopakovat i jako půlnoční překvapení, jak moc se líbil, což bylo neskutečný, zarážející, ale zároveň nás to všechny extrmně potěšilo.

Jinak v poslední době zažívám nechutný stresy. Ze školy se mi neustále zvedá žaludek, nehty mám ohryzaný víc než kdy jindy, pořád s emi chce brečet, přibrala jsem a z toho mám depky snad největší... Nevím, asi nejsem pořád zdravá. Chtěla bych zpět svých 52 kilo a hubený nohy. Fakt jo... Protože když se na sebe kouknu do zrcadla, tak je mi ze sebe akorát špatně.

Ze života vystresované maturantky

30. listopadu 2014 v 14:03 | Christine Sunrise
Tak jsem se po měsících zase dokopala něco napsat. Iniciativu mi samozřejmě dodala kamarádka, takže tímto ti děkuji Katie, padám na kolena a smekám svůj širák!

Abych tak řekla, poslední měsíce byly víc než nudné, naplněny studiem, stresem, brekem (souvisí s již vyčtenými) a vším tím nepříjemným, i když sem tam se staly i věci velmi příjemné.
Moje konverzování v angličtině se zvyšuje na level nevídaný, není snad den, kdy bych neťukala do mobilu nebo na facebooku svým international friends. Doma mě nazývají "náckem" a "fašistou", protože mě navíc německá konverzace s naší přísnou paní profesorkou donutila makat. A to až do takového stádia, že jsem se naučila skloňovat přídavná jména, učím se - neřku-li ŠPRTÁM - slovíčka, jako nikdy před tím (mimochodem, založila jsem si poprvé za celé ty roky na gymplu slovníček na němčinu, nevídané a dechberoucí!). Do toho se bavím se svým německým kamarádem a italskými kamarády a prostě z toho tak nějak vzešlo, že sympatizuji s extrémní pravicí. Aha...
(pozn. doma si z toho všichni dělají legraci, nikdo snad nevěří takovým předsudkům, jako je to, že ten, kdo mluví německy je fašista, ne?!)

Navíc přišlo období, kdy se na mou hlavu snáší čím dál více otázek ohledně vysoké školy (jako bych neměla dost starostí s maturitou, teď ještě co chci studovat dál? Čím si chci stvrdit to, jak budu v budoucnosti žít, no?!)...
"Co chceš studovat?"
"Proč to?"
"K čemu ti to bude?"
"Aha, a cože přesně můžeš pak všechno dělat?"

Tyto a další otázky mi fakt už začínají pěkně ležet v žaludku.
No, každopádně včera jsem navštívila seminář pořádaný organizací unilink, který zprostředkovává studium ve Velké Británii. Uvažovala jsem, že tu to možnost zvážím a případně vyzkouším. Po návratu domů jsem měla jasno - do toho prostě jdu.
Takže jsem si nechala poslat seznam univerzit, které mají můj obor, a nejspíš si nechám poslat i podklady po přihlášku. Rodiče se teda moc netvářili, ale myslím, že moje argumenty jsou absolutně nezpochybnitelné a v tomhle mě naši fakt nezastaví. Akorát bych pak litovala šanci, které jsem se nechopila...
Držte mi s tím palce, budu potřebovat pořádnou dávku štěstí.

Jak jsem se (ne)stala řidičkou

27. srpna 2014 v 19:16 | Christine Sunrise
Dnešek pro mě byl jedním z velmi důležitých dnů. Měla jsem potvrdit, že jsem schopná vyrazit na silnici a nikoho přitom nezajet ani nenabořit žádné jiné vozidlo. Poslední týden se tudíž pro mě stal nesmírně stresovým. Ale abych zas tak moc nekecala, učit jsem se začala poslední tři dny...

Všichni kolem mě se pořád děsili testů a já jediná chodila a se zděšením vyjadřovala hrůzu ze samotných jízd. Co si budeme povídat, nějaký testy mi celkem byly u zadku do poslední chvíle. Od začátku jsem tvrdila, že jízdy po mě budou tou horší částí, přestože mě ježdění moc baví a na silnici jsem i pozorná a opatrná. Samozřejmě, že nejsem skvělá řidička, ale myslím, že nejsem ani špatná. A ony jízdy se mi fakticky staly osudnými.
Nějaký to větší šprtáníčko testů začalo až dva dny před samotnými zkouškami. Tím šprtáním mám na mysli to, že jsem si sedla za počítač a začala procházet soubory otázek na stránkách ministerstva dopravy. Zpočátku mi testy vůbec nešly, začala jsem tudíž chytat nerva jak z jízd, tak i z testů. Panika začala.
Den před jízdami (tudíž včera) panika nabrala fakt vysokých otáček (hm, tématické). Po odježdění posledních cvičných jízd v autoškole, jsem zasedla za počítač a celé odpoledně strávila nad otázkami a testy a to s pořádnou dávkou zeleného čaje.
Když se mi konečně podařilo testy prolízt, začala jsem věřit na lepší zítřky. A pak se mi začaly DOOPRAVDY dařit. Jako FAKT!

V tu chvíli jsem si už začala říkat, že testy prostě zvládnu. Začala jsem proto přemýšlet nad jízdami. V hlavě mi probíhaly všechny záludné ulice s jednosměrkami, které u nás máme. V noci jsem se ani pořádně nevyspala, jak mi v hlavě pořád šrotovaly křižovatky a přednosti v jízdě (fakt nekecám).
V den Dé (tedy dnes), jsem dorazila na náměstí, kde jsmě měli smluvený sraz. Ostatní účastníci zájezdu kurzu zde už čekali a nebo se pomalu trousili. Společně jsme probrali nejzáludnější otázky z testů a ujistili se ve správných odpovědích. A samozřejmě, že přišla řada i na otázku, čeho se bojíme víc. A zase jsem byla jediná, kdo řekl, že jízd (sakra, to jsem fakt tak neschopná v řízení nebo co?!)...
Při testech jsme se rozsadili k počítačům a začalo usilovné vyplňování. Doopravdy jsem se cítila blbě, když jsem po 4 minutách zjistila, že mám test hotový. Za další 4 minuty jsem ho stihla 2x zkontrolovat a byla jsem si jistá, že vše mám dobře (stejně jsem ho nechtěla odeslat jako první :D) a tak jsem počkala, dokud ho neodeslali kluci za mnou. Pak jsem zjistila, že jsem byla jediná, kdo z testů získal 100%. Takže jsem automaticky byla za šprta. Senzační.
Začaly narážky typu: "Ááá, šprtík, co má 100% určitě nakonec neudělá jízdy". Společně jsme se tomu smáli, byly myšleny ze srandy, jenže já si v duchu říkala "a co když je to pravda?".
No a taky, že jo.
Jízdy probíhaly tak do poloviny v klidu, přestože jsem se klepala a zpočátku řadila jak absolutní lama. Začala jsem chytat většího a většího stresa a pak se to stalo...

"Na křižovatce v levo."
Zrcátko, blikna, spojka, podřadit, točím vlevo...
"Slečno, kdo měl přednost?"
A doprdele... "Ti vpravo."
"Tak to už nemusíme parkovat. Dojeďte si na náměstí."

Jo a přesně takhle jsem měla po zkoušce. Půlku dne jsem pak probrečela doma, nejdřív nejedla, nepila, mrzla a posmrkala tunu kapesníků, z nervů mi byla neskutečná zima a chytala mě parádní zimnice (to se mi už dlouho nestalo). Pak jsem se začala dopovat cukrem, když jsem si řekla, že nervy potřebuju už obalit a že se na všechno už vykašlu.
Cejtím se pořád mizerně, jak absolutní debil. 100% z testů a neudělat jízdy?! Bože, kdyby to nebylo 100%, tak bych aspoň nebyla za šprtku, co se dokáže zákon nadrtit a potom to nedokáže použít v praxi (tyhle typy mám totiž osobně sama moc ráda). Navíc si vyčítám to, že celou dobu jsem přednosti dávala a pak v té jediné ulici... jsem se na ní totálně vysrala.
Přijde mi, že jsem zklamala sebe, mamku, která mi věřila víc, než kdo jiný, kamarádky, co mi fandily a navíc se děsím toho, že ze mě moje drahocená tetička bude mít akorát tu největší prdel, protože jejich dcera to udělala napoprvé, žeáno.
Takže vlastně asi zas tak dobrá řidička nebudu, když zapomenu na tu nejzákladnější věc, co můžu.

No, abych nebyla tak negativní, tak jsem se vybrečela na rameno kamarádovi, vyfňukala se do chatu kámošce, povztekala se u mamky, že já debil ještě radila kámošce s testy a ona sama jízdy dostala jen-tak-tak, protože neumí používat blinkr, když zastavuje u krajnice a to samé, když vyjíždí a že jí motor chcípe na kruháku, na který vjíždí na čtyřku. A tak nějak mi bylo řečeno, že si z toho nemám dělat těžkou hlavu, že nikde není psáno, že ti, co dali jízdy napodruhé, jsou horší řidiči než ti, co je dají napoprvé. Nevím co je na tom pravdy.
Za 14 dní mi držte palce. Já jdu brečet dál nad svojí vymatlaností. A všem, co dělají závěrečky přeju hodně štěstí a pozor na zrcátka, blinkry a přednosti :)

Ze života operátorky: Všechno je jednou poprvé

3. srpna 2014 v 21:59 | Ess
Peníze, peníze, peníze. Jedno slovo se točí hlavou každého studenta těsně před začátkem prázdnin. Potřebuje je na party, fesťáky, cestování, oblečení a prostě bez nich se to nedá.
A já přesně na tohle myslela, když mi kámoška řekla, že v jistém call-centru berou i pod osmnáct. (Nevěřili byste, jak těžké je sehnat brigádu, když jste narození na konci srpna.) Nikdy jsem nebyla zaťápnutá myška, moje "ukecávací schopnosti" byly odjakživa obdivuhodné. Ze zkoušení jsem s miniaturními znalostmi odcházela nejhůře s dvojkou, většinou to bylo jedna mínus. Takže dle jejího názoru bych pro to byla dokonalá.
Na internetu o call-centrech najdete pár článků (já narazila na jeden fakt dobrý pro střet "prezentace pro veřejnost" a "realita" /tu najdete v mých článcích/), ale bůhví nakolik jsou pravdivé a nakolik jde o vysněnou práci - doslova. Já vám dám nahlédnou pod roušku tajemství prostřednictvím vtipných historek, smutných historek a vyhrocených situací.

Rozhodně vám nechci hned říct, jak je to pro operátora strašné, takže spíš začnu tou vtipnou částí.

Rozhovor No.1

"Dobrý den, u telefonu Ess, jak Vám mohu pomoci?"
"Víte, mně nefunguje internet. Mám ten váš týdenní balíček a vůbec to nejde."
"Tak se na to společně podíváme. Data na SIM kartě máte v pořádku, balíček také, takže já vám pošlu SMS, která Vám k tomu nastaví přímo telefon. Máte chytrý telefon?"
"Nooo... On asi není chytrý, ale je dotykový."
"Dobře, tak bych si vás poprosila o jeho značku."
"Hawaii"

Slečna samozřejmě myslela Huawei (čte se jako Hoovej) a chytrý nakonec taky byl. Hlavně že jsme si rozuměly a já nevyprskla smíchy. Neměla jsem od toho daleko.

Ocenění za dotaz dne 03. 08. 2014
"Paní, já mám takový problém. Volala jsem s dcerou, nějak nám to vypadlo, a když jsem se jí pak snažila dovolat, tak mi to hlásilo, že je uživatel dočasně nedostupný. Koukla byste se, co se mi stalo s telefonem?"
"Samozřejmě, jsem ráda, že jste se mi dovolala."
Zatímco žena povídá a povídá, Ess ztlumí mikrofon a nevěřícně se na vedlesedícího Pařízka: "Vážně mi ta ženská volá kvůli tomu, že se její dceři vybil telefon?"
"Užij si ji," poplácá ji Pařez po rameni. "Moje se se mnou hádá, že měla hovor o 25 halířů jinak ohodnocenej. Levnější!"

Vyšlápnout a nasadit sluneční brýle

6. července 2014 v 20:31 | Christine Sunrise
Tak nám to začalo. Před týdnem. Prázdniny.
Těšila jsem se na ně už od té doby, co začal školní rok a ještě víc po začátku prvního pololetí. V dubnu to se mnou bylo už k nevydržení a v červnu jsem myslela, že se prázdnin nedožiju... Dožila jsem se.
Začala jsem je fakt hezky a zábavně - střevní chřipkou. Ono to grcání do kýble a neustálý fňukání fakt stálo za to. Aspoň mě u babči všichni obskakovali...
Taky jsem hezky makala. Moje zlenivělé měšťácké ručičky šáhly a pocítily pach práce. A že to fakt byl pach... Čistit česnek, páni! To je vám takový odér, že pokud se nenaložíte do litru parfému, aka arabské koupele, tak ten smrad prostě a jednoduše nepřebijete.

Jo, a oblíbila jsem si hledání pokladů :) (fotky jsou z mobilu, tak se omlouvám. A fotografka taky nejsem... )



Pár důvodů, proč si užívám, že jsem single

16. května 2014 v 18:53 | Christine Sunrise
Jsem prostě (skoro) čerstvá osmnáctka, nejsem ve vztahu už nějakou dobu (a i tak ten vztah byl úlet) a tak nějak mi to nevadí. Jo, jasně, jsou tu takové ty chvilky, kdy - více či méně - zatoužím mít někoho po boku. Ale ne nijak zvlášť moc.
V poslední době je ze mě mamka nějak na nervy; Objevil se totiž jistý mládenec, který zatoužil dobývat mé srdce. Eh... Já, ledová královna, samozřejmě, absolutně nezájem. A to dovádí mojí mutti k šílenství. Dneska se 2x ujišťovala, jestli nejsem lesba. To jako vážně?!
Tak jsem se prostě naštvala a sepsala seznam důvodů, proč jsem ráda single:

1. Nikdo do mě necpe rádoby sladký řečičky
Hele, fakt. Chápu, že jsou holky, který chtějí slyšet každý den to "miluji tě", "lásko", "broučku" a jiná slaďoučká oslovení, ale upřímně, mně se dělá blivno i z pusinkujícího smajlíka. Fajn, romatika není pro mě (teda je, ale asi považuju něco úplně jiného za romantické). Když jsem sama, nikdo to do mě nehustí (až na vymazaný výjimky). Ne, fakt nemám zájem.

2. Ježišmarjanemusímshánětdárky, uff!
Skóruju, zadané dámy! Ušetřím peníze a za ně si pak udělám radost sama sobě. Novým tričkem, třeba. Popřípadě naušnice se taky počítají (a sukně a šaty a kalhoty a řetízky a svetříky...). Důležité ale je, že nemusím každý rok, několikrát v roce (svátek, narozeniny, výročí, Vánoce, prostě jen tak a další příležitosti) kupovat dárky. Ale co kupovat - VYMÝŠLET JE! Ach, sladký život nás nezadaných. Stačí to, jaké problémy mám s vymýšlením dárků pro zbytek mému srdci blízkých lidí.

3. Můj čas je jen můj
Áno, nemusím překládat dohodnutá setkání se svým miláčkem kvůli tomu obřímu testu z chemie, co zítra píšeme. A on mi naštěstí neřekne: "Lásko, tak já přijdu k tobě a budeme se učit spolu, ju? :*". To totiž patří k tomu nejdůležitějšímu bodu ze všech - číslo 1! Fuj...
Prostě se rozhodnu, že se teď musím učit - jdu se učit! Rozhodnu se, že si prostě chci jít zaběhat - jdu si zaběhat! Nikdo se mi do toho neplete a když jsem unavená jak pes, tak mi nenapíše esemesku, jestli se můžeme vidět.

4. Díkybohu, že dneska můžu vypadat jak chci
Je volnej den, třeba nějakej státní svátek. V plánu mám válet se v posteli nejmíň do 10 a pak se celý den flákat. Relaxovat. Být totálně v klidu. Zalezlá v pokoji. Mimo civilizaci. Nikdo mě neotravuje... Už si to umíte představit? Jo? tak teď si představte, že se za celý den nemusím malovat, chodit můžu v těch vytahanejch teplácích, co tak miluju, ale mají na koleni díru a k tomu můžu mít to volný, opraný tričko. Stydím se v tom chodit i před samotnou rodinou, natož před klukem. Svým klukem... Jenže já žádnýho nemám. Výborně, jdu pro volný tepláky a opraný tričko...

5. Bavím se s kým chci
Asi nejvíc nejlepší věc na tom být single. Ovšem, že tu jsou kluci a pánové, co tolerují holkám jejich kamarády. Dokonce jim i tolerují, aby s nimi prohodily pár slov! Ale... No prostě bacha na to. Jo a bacha i na to, jaké máte KAMARÁDKY! Ano, i kámošky ženského pohlaví jsou zakazovány.
Já, naštěstí, se můžu bavit klidně s tím užasným blonďákem, co stojí támhle, můžu se nahlas smát jeho vtipům, trochu si s ním zaflirtovat, jo a toho svýho letitýho kámoše, toho klidně můžu vzít kolem ramen a nikdo mi na to nic neřekne (dobře, bratr bude rejpat a mutti se bude ptát, jestli spolu chodíme, ale to je tak maximálně vše). A taky můžu chodit se svojí kámoškou na párty (proč mám utkvělou představu toho, že když bych chtěla v sobotu někam na pařbu a byla zadaná, tak bych automaticky MĚLA jet se svým klukem? Jo počkat, protože ji vidím všude ve svém okolí...) a to bez výčitek.
Prostě mám ráda volnost. A mám ráda hovory s jinými kluky. A nikdo mi za to nevynadá a já se necítím špatně.

Nechci, aby to znělo nějak moc přemrštěne; Jasně, že bych byla ráda kdybych někoho měla, ale i když mám možnost někoho mít, tak se na to prostě necítím a ráda si užívám těch maličkostí, co zažívám, když jsem sama. Zatím se chci prostě bavit a být organizátorkou svého času. Ono to jednou přijde. Až na to bude ten správný čas... (jo, mami!)

P.S.: Teď mi všichni řeknou, že neznám tolerantní džentlmeny a nebo že jsou v tak šťastném vztahu a toto není jen záležitost toho, být single.
Yeah, for sure...

Ultimate středoškolka

28. dubna 2014 v 20:57 | Christine Sunrise
Když mi ve čtvrtek Velký Vont oznámil, že teda jakože prej s nimi v pondělí jedu na školní turnaj ve frisbee, tak jsem si říkala, jestli třeba náhodou neupadnul. Jako vážně - začala jsem hrát před měsícem, nemám dres, nemám kopačky, nechápu ještě většinu pravidel a po hřišti pluju spíš nějakým vnuknutím shůry nebo na popud řvoucí Té. Každopádně jsem kývla (přestože jsem dobře věděla, že se ZASE vyhnu testu z češtiny) a dneska si to se zbytkem "frisbíčkářů" z našeho gymplíku valila do Hradce na středoškolku.
Né že bych měla nějaký iluze o své hře, ale musím říct, že jsem byla mile překvapena, že i flicky (ne, fakt nemyslím filcky. Forehand, rozuměj) jsem se naučila házet celkem obstojně (co byste taky po měsíci chtěli, žejo?)...
Překvapením pro mě také bylo zjištění, jak přátelsky se k sobě týmy chovaly! No fakt, kdo by na sebe dobrovolně napráskal faul? Tady to bylo celkem normální.
Největší sranda ale byla po cestě vlakem zpět domů. Přejeli jsme rychlíkem vesnici, asi tak 5 km od naší konečné, ale vůbec jsme tam neměli zastavovat. Co se nestalo? Zastavili jsme asi 10 metrů za ní a stáli. A čekali. A hladověli, chtěli na záchod a nevěděli, co se děje. Vysířená průvodčí se nám teda pak uráčila oznámit, že se rozbilo nějaký zařízení, že do toho práskl blesk a budem čekat. Na náš návrh, že si vystoupíme a dojdeme to domů pěšky, se na nás všechny zamračila, hodila pohled "kudly, meče, žiletky" a řekla, že nikam nepůjdeme. Tak jsme teda dost nakvašeně zůstali. Asi tak 5 minut. Protože pak, dámy a pánové, přišly první vlaštovky - vystoupil žena, po ní muž, pak K. a tak jsme se teda sebrali, seskákali po náspu a dopajdali podél kolejí na zastávku, kde všichni začali vytáčet na svých smártfounech rodičovstvo.
Dojeli jsme (skoro) domů.

Jo, mám za sebou první jízdu v autoškole. Po první hodině teorie. Ha, fakt vtipný. Navíc v autě jsem před touhle zkušeností seděla jen jednou s mamkou, rozjížděla jsem se na jedničku, a to navíc až po tom, co mi to asi tak 5x za sebou chcíplo. A najednou jsem seděla v autě autoškoly a valila si to pětkou po okolních vesničkách. Přišla jsem si fakt drsně. Asi tak drsně, jako hladká mouka... Prostě hodně. A to fakt!
 
 

Reklama