Et cetera

Denní motto

26. července 2015 v 21:18 | Christine Sunrise
Chceš-li něco získat, něco, co jsi předtím nikdy neměl, budeš pro to muset udělat něco, co jsi nikdy neudělal. Vše je možné. Stačí cvik a trpělivost. Máš víc síly, než si sám uvědomuješ. Zvládneš cokoliv, co si usmyslíš, ale nikdy to nebudeš vědět, dokud to nezkusíš. To jediné, co ti brání v objevování nových dobrodružství je STRACH.
Strach, který lze nalézt v našich vlastních pochybách. V pochybách ostatních lidí.
Čím blíže jsi však ke Slunci, tím větší jsou stíny. Proto se nedívej zpět! Jdi dál! Pokračuj! A zjistíš, že jsi vlastně skvělý v tom, co děláš. Protože máš vůli.
Někdy se výsledky dostaví hned a někdy se najde místo pro zlepšení. To je v pořádku! Někdy věci dokonce nemusí jít podle plánu, ale ne každému se vše podaří na první pokus. Někdo se ke svému cíli dostane dříve, ale to neznamená, že ty jsi zklamal.
Největší úspěchy jsou doaženy těmi, kteří se nevzdali, kteří pokračovali.
Zvládneš cokoliv.
Dokážeš to.
Ale nikdy nebudeš vědět, dokud se nepokusíš...

Proč mě Jidáš a Athéna nevykolejili

13. května 2015 v 13:39 | Christine Sunrise
Stručně řečeno, protože nejsem debil. A taky proto, že kdybych neznala Jidáše, tak mě za to moje věřící rodina ukřižuje a ještě si nad tím umyje ruce (a doufám, že víte, jakou biblickou postavu mám teď na mysli).
Mě v té naší slavné maturitě totiž zarazily naprosto jiné věci; Jako třeba to, že v článku na 3/4 stránky mám najít tři chyby. Obyčejně s takovým úkolem nemám nejmenší problém, ale v tom stresu jsem měla co dělat. Zadání jsem pročítala vždy ix ypsilonkrát za sebou a ztrácela drahocený čas.

Maturita sama o sobě těžká nebyla, já nadávám akorát tak na svou hloupost a málo času, hodilo by se mi o 5-10 minut víc, ale bohužel nenadělám nic. Jidášovi a Athéně nebo Mandelovi se akorát směju, protože mi některé ty hlášky přišly vtipné a upřímně, po odepsání jsem se cítila fakt mizerně, takže jsem s rozhořčením všech ostatních dost soucítila.

Co mě ale dokáže totiž po letošních maturitách rozezlit nejvíc, jsou dámy (a pánové), které se vytahují tím, jak tu maturitu zmákly ve 20 minutách při obědovce. No páni! Tleskám, a sušenku nechceš? Protože ono je něco jiného si to zkusit s myšlenkou "tak uvidíme, za jak dlouho to dám, když si na to ti hňupové ze středních stěžují" a s myšlenkou "jestli to poseru, tak jsem bez maturity, jdu v září a Anglii můžu dát tak akorát sbohem a šáteček".

Co tak ještě po odmlce vyflusnout? V minulém článku jsem psala o přijetí na 4 z 5 britských škol. Dnes povím, že jsem byla přijata na všech pět, potvrdila univerzitu ve Worcesteru a... a teď bych měla pokračovat ve šprtání dějáku, protože jinak ty ústní nedám a FAKT půjdu v září. A na to já nemám dostatek flegmatismu. Bohužel. Bohudík...?

Vzpomínky (ne na Afriku, ale na prázdniny)

21. září 2014 v 21:35 | Christine Sunrise
Poslední střípky z dovolené. Kterou bych brala znova...


Krásná cizinka

17. července 2014 v 22:59 | Ess
*lehce pootevřela dveře a nakoukla do nich*
*přelétla prázdnou místnost oslnivě zelenýma očima*

Áha, tak je tu celkem prázdno. Víte, Christellka si řekla, že jí to tu trochu zahnívá a potřebuje pomoc, takže si pozvala mě - krásnou, všestranně nadanou a hlavně dokonalou Essku. (Která si ráda vymýšlí a hraje, že má sebevědomí.)
Dobře, ve skutečnosti to bylo tak, že jsem dostala chuť oprášit své grafomanské mozkové buňky a recenzovat knížky. Ovšem na vlastní blog si netroufám (vždycky to dopadne špatně), takže se mi Chrissie milostivě nabídla, že bych mohla čas od času něco přihodit sem. A mělo jedinou podmínku - musím se představit.
Takže... Tohle nesnáším. Mluvení o sobě. Jsem sice sebestředná, ale představování se je i na mě moc.
Fajn. Jsem sedmnáctileté divné stvoření. Trošku vlasový chameleon - momentálně zrzka (prý jsou zelenooké zrzky klišé, pchá!), trošku sukňový maniak (jako jiné ženy mají boty, tak já mám sukně. V tuhle chvíli asi... deset? Možná o pár víc) a hlavně knihomol. V mé kabelce běžně najdete tři knížky (Jednu dočítám, druhou budu začínat, třetí anglickou a čas od času i čtvrtou náhradní, kdyby mě ty dvě nebavily) a v knihovně mě znají jménem. Stejně jako Týnka se nechávám komandovat Velkým Vontem na frisbee - to budí u mých známých značné pobavení. Jemná dívčina, celoročně v sukních a podpatcích, takovej šprťák, si dvakrát týdně oblíkne tepláky/kraťasy, divný tílko a kopačky a lítá jak posedlá za talířem. Ne zrovna zdárně - ale na to by se hodil samostatný článek, protože všichni mají rádi trapasy a neštěstí druhých.
A ještě jedna informace. S tím šprťákem jsem to myslela vážně. Jsem schopná vám u piva vykládat o tom, jak se během třiceti let vyvinuly bakterie způsobující nekrózu.
Prostě jsem divný člověk. Hodně lidí mě nemá rádo. Hodně lidí mě zbožňuje. Ale většina mě opravdu nemůže vystát...

P.S.: Chtěla jsem sem dát fotku. Ale nehodila se k designu blogu. A Chrissie se bála, že mě budete mít radši. *zazubila se na ni*

For the first time

14. května 2014 v 18:05 | Christine Sunrise
I breathe in, I breathe out,
I don't know what my life's about.
Eyes filled with tears look up at the ceiling,
trying desperately to find a meaning.

This is the first time you haven't been able to
use that fake smile, I couldn't see through.

Našla jsem ji v kontejneru s rozepsanými články, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Neřekla bych, že tam je i něco použitelného...

Na dně hrnku

8. května 2014 v 13:27 | Christine Sunrise
V hrnku od kaše
přátelství se schovalo...
Ne, uletělo.

Hledej pravdu

20. srpna 2012 v 21:40 | Christine Sunrise
Když víš, že všechno co jsi chtěl, bylo jen čiré pomatení smyslů. Náhlé, bezvýznamné… Po čase utichající. Když se pak toužíš osvobodit, ale nejde to, protože už máš svázané ruce. A pak přijde chvilka, kdy vidíš světlo v temnotě, kdy si říkáš, že možná je zde naděje. A hned nato je ten plamínek sfouknut. Zardoušen tmou.
Možná ale přijde pomocná ruka - pokud jí necháš volnou cestu a vykročíš nebojácně k ní. Pak je šance…
Spadl Ti kámen ze srdce?

Duše naše

10. června 2012 v 19:44 | Christine Sunrise
K zašedlé podrážce všedního bytí a vznášení vin radostně poskakujeme a pak se probudíme s bolestí hlavy a nechutí k životu. A když přijde příležitost, plně ji využijeme, tvrdíme, že všechno jsou náhody a nakonec do toho skočíme. Po hlavě.
Těšíme se z přívětivých slov a lichotek. Dělá to dobře… pro ego.
A dýcháme společnej vzduch, společně se smějeme, společně trávíme čas a tak nějak se k sobě poutáme. A nakonec zjistíš, že si to už jinak nedokážeš představit.
Ale vždycky doufáš v něco víc…
Protože mít málo, je prostě k ničemu.

Promise me...

23. května 2012 v 22:24 | Christine Sunrise
I've got a secret, can you hold it inside of your mind,
and keep it safe even if they make you die?
My dear friend, promise me this,
that no matter what it won't pass your lips.

I wanna shine like a star...

21. února 2012 v 20:33 | Christine Sunrise
Nedávno jsem hledala, jak se píše haiku. Nikdy jsme se to neučili, ale řekla jsem si, že bych se mohla trochu vzdělat. Však tento nápad mě opustil po tom, co jsem shlédla definici. Cha, cha, chá!
Sai mi to však nějak připomněl a s pomocí Tér jsem něco vyhledala. Celý večer jsem se tím probírala a pak konečně něco napsala. Dnes jsem to upravovala a... No, vznikly z toho ty pouhopouhé tři řádky. A nevím, jestli to je pravá haiku. Je to první pokus.
Kdyby něco, tak mě opravte. Děkuji :)

Každopádně, je na přání Saie z žeroucího blogu a doufám, že to je aspoň trochu ucházející:

Zavřené oči-
tak nejlíp vidím krásy
všedního bytí.

(Jo a jen tak mimochodem... příště mě varujte, že je to tak příšerně, děsivě těžký! :D )

You know what?... Just stay!

17. února 2012 v 19:37 | Christine Sunrise

Inside the people laugh as they dwell.
I stay behind my mask, inside my shell.
What are you waiting for? They say.
I whisper so harshly: The coming of day.

Broken (ENG)

17. ledna 2012 v 15:27 | Christine Sunrise
Dancing with the wraith,
As you loose your faith,
No longer trying to save face,
Lost within his dark embrace.

Feel as the night comes for you,
The white has gone and the black has taken you,
The dark creatures want a taste too,
As your blood turns to dew.

They can hear you breathe,
They know what you see,
Never forget the sight,
You saw in the night.


Christine se snaží básnit v angličtině :) Řekla bych...
Né, vážně... Tahle se mi líbí. Přednesu jí angličtinářce! *chuckle*

EDIT 17:26
Jestliže někdo zahlédne chybu, prosím ohlašte mi to. Děkuji :)
Přecijen jsem jen patnáctiletá holka co má zalíbení v angličtině a datluje jenom to, co jí napadlo.

Když opouští člověka...

7. ledna 2012 v 21:35 | Christine Sunrise
Ze společných vzpomínek vybírám jen ty nejsmutnější, když mluvíme hadím jazykem a na kůži si horkej vosk lijeme. Abychom věděli, že láska po rozchodu je jako přišít mrzákovi jeho amputovanou nohu. Že je to jako lepit rozbitou skleničku a pak jí naplnit a pít.
Zašíváme rány a řveme bolestí, klečíme nad propastí svých hříchů a pak, teprve pak, se začínáš modlit a voláš Boha, prosíš za odpuštění a že to ty jsi byl za vola, když ses znovu ukazoval, prosil u dveří jak malé děcko. Že je to tvá vina…
A sepiš si parte, protože do hrobu míříš.
S láskou tvá
múza

Poslouchej

2. prosince 2011 v 18:01 | Christine Sunrise

V hlubokých lesích,
něco se skrývá,
tajemství, jemuž ty nerozumíš.
Nevidíš tu krásu,
jsi dokonale zaslepený.

Utíkáš a nevíš před čím,
a hlasy, které tě volají, ty neslyšíš.

V hlubokých lesích,
tajemná zář je,
která se rozlévá po krajině.
Když blíží se konec dne,
ona se objeví.

Tak zastav se a poslouchej,
do srdce lásku si nech vlít.

Mezi dvěma světy

13. listopadu 2011 v 12:36 | Christine Sunrise
To je to místo,
mezi dvěma světy.
Místo zhrzených duší,
to místo,
kde brána čeká otevřená,
DOKOŘÁN.

Čeká a volá,
"pohostí vás nový svět",
světlý či tmavý,
to jen ta brána ví.

Za záclonou z pavučin, co tajemství své skýtá.

19. října 2011 v 21:36 | Christine Sunrise
Byl volný.
Byl můj.
Byl vysněný.
Byl svůj.

Ten svět za záclonou z pavučin,
ten svět, co lásku mi propůjčil,
ten svět, který tak tajně chodí,
a pak znenadání přepadává...
-v e s p a n í-

Můj druhý svět,
mé utajené místo,
a je to o lidech,
a už tam není jisto!

Jaro (?) v deseti minutách s tisícem šklebů...a nakrčeným nosem.

6. září 2011 v 16:49 | Christine Sunrise
Dnešek byl pramálo zajímavý. Po druhé hodině jsem se cítila vyždímaná jak ten hadr, co s ním mamka v sobotu vytírala. Záživně hodiny? Pár by se jich přecijen našlo.
Při ZSV jsem místo definice "já" napsala do zadní části sešitu básničku... a při hodině dějepisu zrovna tak!
Zkoušeli jste někdy, napsat báseň na "historické" téma, o kterém nevíte absolutně nic? Do 10 minut? Cha, já to zažila poprvé.

Zjišťuji, že ráda vyřvávám citoslovce jen tak do vzduchu.

5. září 2011 v 18:19 | Christine Sunrise
Když mám chutě psát nesmyslný a obsáhlý statusy na stránku zvanou "fejsbůk", nadatluju to radši sem, kde mě "nikdo" nezná a nemůže si ze mě dělat srandu (cha cha chááá!). Nebo tím zahltím T. ICQ, čili QIP a nechám jí, aby se v tom utopila. Promiň.

Mám rozporuplné nálady. Áno, áno...
 
 

Reklama